Angličtina - britská nebo americká

Každý den se s ní setkáváme. Ať už ve škole, v písničkách nebo při surfování na internetu. Často zapomínáme na to, jakou angličtinu vlastně používáme a proč mezi nimi dělat rozdíl. Jaké jsou mezi nimi největší rozdíly ? Jak jsem naznačila v úvodu, české školy preferují spíše tu britskou variantu angličtiny. Zajímavé je, že v ČR není britská angličtina vyžadována a rozhodnutí o tom, jaká nakonec bude vyučována je na vedení školy. Podobná situace je ve většině zemí EU. Často se stává, že je americká angličtina mnohými učiteli zavrhována a za tu „správnou“ je považovaná britská. Poměrně dost zažitý mýtem je, že je britská angličtina oproti americké těžší, a to prý především díky benevolenci americké angličtiny ke gramatice.

Oscar Wilde napsal, že s Amerikou mají Britové společného téměř všechno, až na jazyk, samozřejmě. Po staletí se obě varianty vyvíjely víceméně samostatně. Nejužívanější amerikanismy jsou srozumitelné pro většinu studentů, zatímco o anglických výrazech se to nedá vždy tvrdit. Na slovní zásobu má velký vliv kultura a způsob života daného národa. Proto se významy některých výrazů bez alespoň základní znalosti kultury těžce překládají nebo odhadují.

Nejčastější rozdíly autumn fall chips: hranolky chipsy trousers pants gas: plyn benzín rubber eraser first floor: první patro přízemí cinema theater subway: podchod metro pavement sidewalk public school: soukromá š. státní š.

Jistě i na australské, novozélandské nebo naprosto jiné variantě anglického jazyka je mnoho zajímavého a v mnohém by pravděpodobně předčily i ty ostatní, ale jejich typické výrazy nejsou již tak známy i pro nezaujatého studenta. V 18. století byl vytvořen první anglický slovník. Díky tomu se angličtina alespoň trochu standardizovala. Značnou část slovní zásoby tvoří slova přejatá, a to hlavně z francouzštiny, latiny nebo některých germánských jazyků. V současné době je vliv na přejímání slov ještě větší než v minulosti.

Zvláštní kapitolu tvoří jazykové mutace. Jde o smíchání angličtiny a libovolného dalšího jazyka. Mluvčí mají tendence překládat fráze a slovíčka doslovně a je pro ně těžké nespoléhat se na strukturu svého vlastního jazyka. Můžou tak vzniknout výrazy, které nejsou vždy odrazem toho, co chtěl člověk říci nebo mohou být dokonce nevhodné. Česká varianta se nazývá Czenglish.